Novinky
Vznik
Stavba
Cestující
Posádka
Plavba
Šetření
Vrak
Film
Média
Autor

fb

Donate




 

Blížila se jedenáctá hodina večerní. Z pravé strany vraního hnízda Reginald Robinson Lee pozorně obhlížel přední horizont a náhle měl dojem, že daleko vpředu zahlédl lehký opar. Jak minuty ubíhaly, nabýval jistoty, že se nemýlí. Mlhu uviděl i Frederick Fleet.

Opary nebo lehké mlhy nebyly nic neobvyklého v oblastech plujícího ledu, ale často bylo velmi obtížné je v noci rozpoznat. I sebelehčí mlha znamenala podstatné snížení naděje na včasné zpozorování plujícího ledovce - a v noci to bylo ještě horší.

Titanic, největší a nejluxusnější loď na světě s 2 207 lidmi na palubě, proplouval před 11 hodinou večerní 14. dubna 1912 oblastí ledu v severním Atlantiku rychlostí 21 a možná i 21 a půl uzlu.

Ručičky na hodinách na můstku ukazovaly 11 hodin 39 minut. Dva muži hlídky Fleet a Lee dál obhlíželi z předního stožáru zamlžený horizont; vypadalo to, že mlha houstne, byla stále výraznější. Náhle Fleet zahlédl přímo před přídí lodi něco ještě tmavšího než potemnělou hladinu oceánu. Jednu nebo dvě vteřiny temný stín upřeně sledoval, zdálo se mu, že se blíží a zvětšuje. "Před námi je led," vzkřikl, nato uchopil provaz zvonce umístěného ve vraním hnízdě a třikrát jím trhnul, tři údery byly signálem oznamujícím, že před lodí je nějaký předmět. Současně sáhl po telefonu spojujícím vraní hnízdo s můstkem. Šestý důstojník J. P. Moody se ohlásil téměř okamžitě. "Led přímo před námi," vykřikl Fleet. "Děkuji," odpověděl Moody - jeho zdvořilá odpověď se stala součástí legendy zavěsil a obrátil se ke strážnímu důstojníkovi Murdochovi, který přibíhal z pravé strany můstku vyburcován údery zvonu.

Led přímo před námi, pane," opakoval Moody zlověstnou zprávu, kterou právě vyslechl.

Murdoch skočil k telegrafu a signalizoval do strojovny rozkaz k zastavení a vzápětí vykřikl na kormidelníka: "Docela vpravo!" Prakticky ve stejném okamžiku dal strojovně další rozkaz: "Plnou silou zpět!" Podle terminologie platné v roce 1912 příkaz "Docela vpravo!" znamenal obrácení zádi lodi doprava a přídě doleva. Kormidelník Robert Hitchens okamžitě uposlechl a opřel se plnou váhou o paprskové rukojeti kormidelního kola a bleskurychle jimi otáčel proti směru hodinových ručiček, až ucítil, jak se kolo zastavilo v krajní poloze. Šestý důstojník Moody hlásil Murdochovi: "Kormidlo docela na stranu, pane!" Murdoch zatím stáhl páku uvádějící v chod elektrické zařízení uzavírající vodotěsné dveře v přepážkách kotelen a strojoven. Hned nato rozkázal kormidelníkovi: "Docela vlevo!" Kormidelní kolo se v mžiku začalo otáčet na druhou stranu.

Ve vraním hnízdě nyní pohybu neschopný Frederick Fleet fascinovaně zíral na tmavou zvětšující se siluetu. Setrvačností hnaný Titanic směřoval vysokou rychlostí stále vpřed a trvalo celou věčnost, než se jeho příď začala pomalu obracet doleva. Masa ledu se nezadržitelně přibližovala z pravoboku a čněla nad palubou příďové nástavby. V poslední vteřině minula příď a sklouzla podél lodního boku, oběma mužům ve vraním hnízdě se už už zdálo, že se Titaniku podaří ledové hoře o vlas vyhnout. Příď již byla obrácená o dvaadvacet stupňů doleva, když se loď lehce otřásla a zezdola, z pravé strany mohutného trupu, se ozval skřípavý zvuk. Fleet později vypověděl, že ve vraním hnízdě otřes vůbec nepocítili, pouze zaslechli slabé skřípění. Proto se on i Lee domnívali, že Titanic se o led jen otřel.

Pravda však byla jiná a tragická. Srážku prakticky nebylo možno odvrátit. Pozdější pokusy prováděné s Olympikem prokázaly, že je třeba asi 37 vteřin, než dojde k takové změně kursu, jaké dosáhl Titanic v okamžiku nárazu, to jest o dva dílce kompasu neboli 22 stupňů. Za tu dobu loď plující rychlostí kolem 21 uzlů urazí asi 430 metrů, a vezmeme-li v úvahu několik vteřin potřebných k vydání rozkazu ke změně kursu, může konečná vzdálenost být 460 metrů. A to byla se vší pravděpodobností vzdálenost ledové hory od Titaniku ve chvíli, kdy ji Frederick Fleet zpozoroval a podal hlášení na můstek. Při londýnském vyšetřování katastrofy bylo konstatováno, že ledovec roztrhl dno lodi na pravoboku asi tři metry nad kýlem a způsobil sto metrů dlouhou trhlinu táhnoucí se od příďového kolizního prostoru přes první, druhý a třetí nákladový prostor a přes kotelny číslo 6 a 5. Vzhledem k rychlosti lodi překonat sto metrů si vyžádalo čas necelých deseti vteřin a to stačilo k tomu, aby byl vyřčen neodvolatelný rozsudek smrti nad největším a nejkrásnějším parníkem na světě.

Nárazem vyburcovaný kapitán Smith vyběhl z kabiny na můstek. "Pane Murdochu, co to bylo?" otázal se prvního důstojníka. "Led, pane," pravil Murdoch. "Rozkázal jsem docela vpravo a zpětný chod strojů. Chtěl jsem obrátit doleva, ale byl příliš blízko. Víc jsem udělat nemohl."

"Uzavřete vodotěsné dveře," nařídil kapitán. "Již jsou uzavřeny," odpověděl Murdoch.

Zhruba ve stejnou dobu, kdy lodní šrouby opět zabraly, čtvrtý důstojník Boxhall spěchal do podpalubí v přední části lodi, aby zjistil, co se vlastně stalo. Nesestoupil ale tak hluboko aby zjistil poškození.

V kormidelně kapitán pohlédl na inklinoměr, malý přístroj podobný hodinám umístěný před kompasem, který ukazuje naklonění lodi, a uviděl, že Titanic se nachýlil pět stupňů na pravou stranu. Kormidelník Hitchens jej v tu chvíli slyšel zamumlat: "Ach, můj Bože!" Znepokojený kapitán vyslal Boxhalla znovu do podpalubí vyhledat lodního tesaře J. Hutchinsona a předat mu příkaz, aby zjistil škodu a podal hlášení. Boxhall potkal tesaře na půl cestě. Hutchinson se vzrušeným výrazem v obličeji pravil: "Nabíráme vodu. Kde je kapitán?" "Na můstku," odpověděl Boxhall. Lodní tesař se beze slova obrátil a utíkal na můstek. Boxhall pokračoval dál do podpalubí a na konci schodiště se téměř srazil s Iagem Smithem. Skladiště pošty se plní vodou" Boxhall též poslal rozrušeného muže na můstek s tím, že on sám se půjde dolů přesvědčit. Došel až na palubu G k poklopu uzavírajícímu palubní průlez k prostornému skladišti přepravované pošty. Slyšel hukot připomínající tok horské bystřiny a už jen asi půl metru zbývalo mezi stoupající vodou a stropem skladiště. V tomto okamžiku si čtvrtý důstojník poprvé naplno uvědomil, jak je situace vážná. Okamžitě se vrátil na můstek a informoval o tom kapitána.

Kapitán Smith se zatím snažil získat přesnější obraz o situaci lodi. Jak minuty ubíhaly, přicházela další a další hlášení a všechna alarmující. Když na můstek přispěchal vrchní důstojník H. F. Wilde, otázal se kapitána, zda si myslí, že poškození je vážné. Dostalo se mu odpovědi: "Určitě. Obávám se, že je víc než vážné" Otřes lodi při nárazu na led vzbudil i generálního ředitele White Star Line a prezidenta trastu IMM Josepha Bruce Ismaye. Chvíli zůstal ležet na lůžku a snažil se uvědomit si, co se mohlo přihodit. Nakonec oblečen jen v pyžamu vyšel na chodbu, kde našel stevarda. "Co se stalo?" otázal se jej. "Nevím, pane," odpověděl stevard. Ismay se vrátil do kabiny, oblékl si kabát, obul trepky a vydal se na můstek. Když mu kapitán sdělil, že loď narazila na ledovou horu, Ismay položil stejnou otázku jako krátce před ním vrchní důstojník a opět musel kapitán Smith přiznat, že se obává, že poškození lodi je velmi vážné. Při návratu do svého apartmá se generální ředitel setkal na schodišti s vrchním strojníkem Josephem Bellem, který právě spěchal na můstek. I jeho se Ismay zeptal, jestli je loď vážně poškozena. Bell odpověděl, že si myslí, že ano, ale že doufá, že čerpadla budou s to stoupání vody v podpalubí zastavit.

Hned po Ismayově odchodu nařídil kapitán Smith přivolat výkonného ředitele loděnice, která loď postavila, a jejího hlavního konstruktéra Thomase Andrewse. Jestli se někdo mohl odpovědně vyjádřit k následkům kolize, k rozsahu poškození a nebezpečí, které Titaniku hrozí, byl to především on.

Kapitán se spolu s lodním konstruktérem vydali do podpalubí. Aby nevyvolávali pozornost cestujících, kteří vyhlíželi ze svých kabin, tak šli po schodišti vyhrazeném posádce. Spletí chodeb došli ke skladu pošty a sálu pro míčové hry, které již byly zaplaveny. Zjistili, že voda vniká do šesti vodotěsných komor. V některých z nich již dosahovala výšky více než šesti metrů a stále přibývala navzdory naplno pracujícím čerpadlům. Thomas Andrews si okamžitě uvědomil, co hrozí: protože přepážky oddělující šestnáct komor, na které bylo podpalubí Titaniku rozděleno, nebyly vodotěsně napojeny na paluby, k nimž dosahovaly, jakmile bude přední komora zaplněna, voda se horem přelije do následující komory, poté do další a další a tak bude postupně zaplavováno celé podpalubí. Tento proces se ještě urychlí úměrně tomu, jak se tisíci tunami mořské vody zatížená příď bude naklánět a víc a víc se ponořovat. Andrews pochopil, že Titanic je odsouzen k neodvratné záhubě. Musel proto kapitánovi sdělit, že podle jeho odhadu se loď udrží na hladině asi půldruhé hodiny a že je nutno okamžitě připravit ke spuštění záchranné čluny. Na můstek se vraceli halou na palubě A, kde se již shromáždil větší počet znepokojených cestujících. Všichni se snažili z tváří obou mužů vyčíst, jaká je situace, ale kapitán ani Andrews nedali ani hnutím svalu znát, jak jimi otřáslo to, co právě viděli, a k jakému závěru došli.

V tuto chvíli tedy kapitán, Thomas Andrews a možná ještě lodní tesař věděli s jistotou, co Titanic čeká. Muselo uplynout ještě hodně času, než to pochopili cestující a většina posádky. Pro mnoho z nich však v tu chvíli už bylo příliš pozdě.

Při obrovitých rozměrech Titaniku byl náraz přední pravou částí trupu na ledovou horu v jednotlivých částech lodi zaznamenán úměrně tomu, jak bylo to které místo vzdáleno od místa kolize, ať vertikálním nebo horizontálním směrem.

V důstojnické kabině na člunové palubě druhý důstojník Lightoller právě usínal, když už v polospánku pocítil otřes a zaslechl skřípavý zvuk. Okamžitě si uvědomil, že loď musela na něco narazit. Vstal z lůžka, přehodil přes pyžamo plášť, a vyšel na levou stranu člunové paluby. V tu chvíli se na palubě objevil i třetí důstojník H. J. Pitman, který měl jako Lightoller po službě a spal, ale otřes jej probudil. Nyní, také jen v pyžamu a plášti přes ramena, ospale mžoural a tázal se Lightollera, jestli na něco narazili.

"Ano, zřejmě," odpověděl druhý důstojník Ještě jednou pohlédl na můstek, kde stál kapitán Smith, a protože nic nenaznačovalo mimořádnost situace a na palubě bylo velmi chladno, vrátil se do své kabiny. Pátý důstojník H. G. Lowe se vůbec neprobudil a spal dál zachumlaný do přikrývek.

Námořníci na člunové palubě právě začali odstraňovat plachtové kryty ze záchranných člunů. Tam potkal Pitman tam šestého důstojníka Moodyho, který měl v okamžiku kolize službu, a zeptal se ho, do čeho loď narazila. "Do ledovce, ale já jsem jej nezahlédl," odpověděl Moody. Pitman sešel na mezinástavbovou palubu sloužící jako promenáda třetí třídy, byla to v podstatě součást paluby C mezi příďovou a střední částí nástaveb tvořících palubu B. Uviděl, že je pokryta úlomky ledu. Odtud vystoupil na příďovou nástavbu, ale nikde nebylo patrno žádné poškoze. Když se vracel, zahlédl, jak z průlezu vedoucího z podpalubí vystupuje skupina topičů nesoucích vaky s osobními věcmi. Překvapený Pitman se jednoho z nich otázal: "Co se děje?" Dostal odpověď, že jejich ubytovací prostory zaplavuje voda. Nato se stále ještě nevěřící Pitman podíval do nákladového jícnu číslo 1, vyúsťujícího na palubu příďové nástavby. Dole se s hukotem přelévala voda.

Se zpožděním se objevil na palubě i pátý důstojník Harold Godfrey Lowe, kterého ani náraz ani skřípot ledu drhnoucího o trup ani zastavení strojů neprobudily.

Na palubu C spadlo z ledovce drhnoucího se o bok lodi velké množství ledové tříště. Cestujících třetí třídy vyšli po kolizi zjistit, co se stalo a pak si s pokřikem hráli s většími kusy ledu fotbal nebo je po sobě házeli.

Hned za předním kolizním prostorem na palubě D se nacházely ubytovací prostory topičů, kteří už několik minut před nárazem vstávali ze svých lůžek, aby se oblékli, neboť o půlnoci měli nastoupit směnu v kotelnách. Protože byli přímo nad místem kolize, pocítili její následky naplno. Topič John Thompson později vzpomínal: "V čelní části přídě jsme zaznamenali náraz v plné síle a moji druhové i já jsme vypadli z lůžek. Byl to drsný, skřípavý zvuk... Vyběhl jsem na palubu a našel přední mezinástavbový prostor pokrytý spoustami ledu. Šli jsme dolů vzít si nějaké oblečení. Náš vrchní topič William Small se přihnal a volal "Všichni dolů!" Ale neměli jsme možnost dostat se průlezy dolů do kotelny, neboť voda stoupala a bylo ji už zřetelně vidět. Takže jsme museli nahoru na hlavní palubu. Potom opět přiběhl vrchní topič a nařídil nám vrátit se pro záchranné vesty a jít na člunovou palubu. Znovu jsme se tedy vydali na příď, vzali jsme si záchranné vesty a odtud jsme šli na člunovou palubu. Vrchní důstojník chtěl vědět ,co k čertu děláme tam nahoře a poslal nás dolů"

Jak víme, ledová hora protrhla plášť lodi na pravoboku od příďového kolizního prostoru až po kotelnu číslo 5, tedy v délce šesti vodotěsných komor, ve výši asi tří metrů nad kýlem, tedy šedesát centimetrů nad vnitřním dnem, na kterém byly upevněny kotle, pístové parní stroje, parní turbína a stroje pro výrobu elektřiny. Kotelna číslo 6 vyplňovala pátou vodotěsnou komoru od přídě lodi. V okamžiku, kdy byl ledovec z vraního hnízda ohlášen na můstek a první důstojník Murdoch dal strojovně příkaz k zastavení a zpětnému chodu strojů, předák topičů pracujících v této kotelně Frederick Barrett právě využíval krátké pracovní pauzy k přátelskému rozhovoru s druhým strojníkem Jamesem Heskethem. Vtom přišel náraz. Zdálo se, že za ohlušujícího rachotu explodovala celá pravá strana lodi a do kotelny se vevalila zpěněná mořská voda. Ve stejné vteřině se nad vodotěsnými dveřmi v přepážce oddělující kotelnu číslo 6 od kotelny číslo 5 rozezněl poplachový zvonek, rozsvítilo se červené světlo a dveře začaly padat dolů. Oba muži měli právě tak čas protáhnout se do kotelny číslo 5, než za nimi dveře s třeskotem zapadly. Několik dalších topičů, kterým se to včas nepodařilo, šplhalo nahoru po únikovém žebříku vedoucím na palubu F. Tam obdrželi rozkaz vrátit se, uzavřít regulátory a uhasit oheň pod kotly. Uposlechli a s vypětím všech sil se snažili příkaz splnit. Během pěti minut jim voda dosahovala až k pasu a vydechli úlevou, když přišel pokyn nařizující kotelnu opustit - bylo už zřejmé, že stoupající voda uhasí oheň za pár minut sama.

Necelých deset minut po katastrofě Frederick Barrett vylezl po únikovém žebříku nad vodotěsnou přepážkou a přešel k průlezu vedoucímu do kotelny číslo 6. Tam sestoupil po žebříku jen o několik příček, ale dál už se neodvážil. Pod sebou slyšel hukot vody a pronikavý sykot, jak zalévala rozžhavené uhlí v topeništích. Celou kotelnu zahalovala pára, takže Barrett toho moc neviděl, ale odhadoval, že voda již vystoupila do výše nejméně dvou a půl metru, dosahovala do poloviny výšky kotlů. Otřesený Barrett už ani víc vidět nechtěl a vrátil se do kotelny číslo 5. Tam se zatím druhý strojník Hesketh pokoušel obnovit pořádek. Po podlaze se sice přelévala voda, ale strojníci Harvey a Wilson již stačili uvést v chod čerpadla, a tak se prozatím dařilo přítok vody držet pod kontrolou.

  Předpokládá se,
že právě tato ledová hora způsobila tragédii Titaniku.
U paty ledové hory byla velká čmouha červené barvy.
Snímek byl pořízený 15. dubna 1912 nedaleko místa potopení Titaniku.
Ledovec

Ledovec

Trasa plavby Titaniku

Před nárazem Titaniku
Před nárazem
"Ken Marschall

Náraz Titaniku do ledovce
Náraz
"Ken Marschall

 


TITANIC World
Copyright © 1999-2021 Zdeněk Marášek
Všechna práva vyhrazena