TITANIC WORLD - Plavba




	Irské pobřeží se objevilo na dohled v pozdním dopoledni druhého dne. Stroje se ztišily a loď začala zpomalovat, aby několik mil před Queenstownem mohla vzít na palubu irského lodivoda. Potom zvolna, za stálého měření hloubky mechanickým hloubkoměrem, pokračoval Titanic k přístavu a asi dvě míle od břehu spustil kotvu. Než se velké šrouby zastavily, dokázaly natolik rozvířit mělké vody, že písek zvednutý ze dna zbarvil hladinu kolem dohněda. Stevardi museli cestujícím znepokojeně sledujícím tento úkaz vysvětlovat, že je vše v pořádku, že mezi dnem lodi a mořským dnem je dostatečná a bezpečná hloubka. O mohutné sací síle obrovitých šroubů se později přesvědčila i správa southamptonského přístavu: na dně přístavu ležel potopený vlečný člun, a jak bylo zjištěno, když Titanic vyplouval, táhl jej za sebou do vzdálenosti téměř osmi set metrů. Podobně jako v Cherbourgu přirazily krátce po zakotvení k boku Titaniku dvě zásobovací lodi, byly spuštěny můstky a parník přijal posledních 130 cestujících, jejich zavazadla a téměř 1 400 pytlů pošty. Stejně jako jejich francouzští kolegové v Cherbourgu využili krátké zastávky i irští novináři a fotografové. Kapitán Smith je přijal přátelsky a umožnil jim prohlídku lodi, bylo v zájmu společnosti, aby tisk referoval o první plavbě co nejvíce a co nejlépe. Převážnou většinu z nově přibylých cestujících tvořili mladí irští emigranti s lístky třetí třídy. Po více než sto roků právě z Queenstownu proudily na paluby lodí odplouvajících za moře desetitisíce chudých Irů, které jejich vlastní země buď nemohla uživit, nebo se dali zlákat vidinou možností skýtaných Novým světem. Noviny napsaly, že Queenstown je otevřenou ranou, ze které neustále uniká nejlepší krev země. Přesně v půl jedné odpoledne zahoukala siréna a všichni návštěvníci opustili loď. Zatímco se malá plavidla vzdalovala do bezpečné vzdálenosti, Titanic vytáhl můstky a kotvu a jeho šrouby se opět roztočily. V tuto chvíli se na jeho palubách už nacházeli všichni účastníci první plavby, celkem 2 207. Parník nasadil západní kurs a začal nabírat na rychlosti. Ve stejnou dobu se dva námořníci z lodních hlídek - George Hogg a Alfred Evans - znovu otázali druhého důstojníka, co je s jejich dalekohledy. Lightoller dal vyhýbavou odpověď, že je snad dostanou později. Striktní disciplína platící na všech lodích včetně Titaniku nedovolovala podřízenému naléhat nebo opakovanými dotazy obtěžovat nadřízeného, proto oběma mužům nezbylo než se s odpovědí spokojit, ale zejména George Hogga nevyjasněný problém dalekohledů nenechával v klidu a mezi svými druhy na ně opětovně zaváděl řeč. Po celé odpoledne plul Titanic ve vzdálenosti asi čtyř nebo pěti mil podél jižního pobřeží Irska na západ, obeplul jeho jihozápadní výspu Fastnet Rock, a když slunce zapadlo, brázdil již vody druhého největšího světového oceánu. Po výjezdu z Queenstownu stanovil kapitán Smith na velké námořní mapě umístěné na stole v navigační místnosti kurs a trasu, které parník povedou do cílového přístavu na druhé straně Atlantiku. V roce 1898 se rejdařství, jejichž lodi obstarávaly spojení mezi Evropou a severoamerickými přístavy, dohodla na určitých trasách užívaných v různých ročních obdobích. Tento výběr měl především umožnit, aby se lodi vyhnuly oblastem, kde - zejména v jistých měsících - hrozilo nebezpečí ledu a mlh, aniž by při tom zbytečně svoji cestu prodlužovaly. Dále mělo být stanovením tras pro plavby "tam" a "zpět" sníženo na minimum nebezpečí srážek proti sobě plujících plavidel. Tím, že byla plavba severním Atlantikem svedena do určitých přesně stanovených koridorů, loď, kterou postihla porucha strojů nebo jiná nehoda, mohla s velkou pravděpodobností počítat s brzkou pomocí některého jiného plavidla plujícího toutéž trasou. Trasa vedla 25 mil jižně od linie označující výskyt ledových polí v období mezi březnem a červencem, ale 100 až 300 mil severně od linie označující prostor, ve kterém byly v měsících dubnu, květnu a červnu ještě vídány plovoucí ledovce. Titanic tedy měl plout oblastí, kde sice nehrozilo nebezpečí ledových polí, ale kde se mohl setkat s plovoucí ledovou horou.Zatímco Titanic ve večerních hodinách proplouval rychlostí asi jedenadvaceti uzlů ztemnělým oceánem, cestující na ozářených palubách se bavili, oceňovali bohaté vybavení lodi i její stabilitu, téměř nehlučný chod strojů, dokonalost poskytovaných služeb i všechny možnosti rozptýlení a zábavy. Ani členové posádky, z nichž mnozí již sloužili na palubách desítek jiných lodí, včetně těch největších, nešetřili uznáním - Titanic překonával vše, s čím se dosud setkali. Přestože takové pocity a hodnocení jednoznačně převládaly, našly se však i výjimky. Při zastávce v Queenstownu, jat náhlou nedobrou předtuchou dezertoval z lodi jeden z topičů jménem John Coffey. Nebyl žádný nováček, plavil se již na mnoha lodích a o tři dny později nastoupil na Mauretanii vyplouvající do New Yorku; nicméně nedefinovatelný pocit hrozícího nebezpečí byl natolik silný, že jej přinutil Titanic opustit. Je zajímavé, že se necítil dobře ani druhý muž po kapitánovi, vrchní důstojník Henry Tighe Wilde. Tento osmatřicetiletý námořník mohutné postavy, sám držitel kapitánského patentu a předtím vrchní důstojník na Olympiku, váhal, už když mu bylo oznámeno, že se má účastnit první plavby Titaniku. Nakonec na naléhání přátel místo přijal. Byl to vynikající lodní důstojník, společnost White Star Line, pověstná vysokou náročností na svoje zaměstnance, jej pověřila funkcí vrchního důstojníka na dvou svých největších a nejlepších lodích, a přesto si nemohl na Titaniku zvyknout. V posledním dopise odesílaném z Queenstownu, napsal své sestře: "Stále nemám tuto loď rád ... mám z ní divný pocit."		Titanic připlouvá do Queenstownu v Irsku Loď America převáží cestující k Titaniku Loď America převáží cestující k Titaniku Foto Kate Oddel při vystupování z Titaniku Titanic odplouvá z Queenstownu Fotografie jak Titanic opouští Queenstown