Před nárazem na ledovec pracovaly stroje Titaniku téměř na plný výkon a kotelny s většinou topenišť zapálených dodávaly potřebné množství páry o odpovídajícím vysokém tlaku. Po zastavení strojů přebytečná pára unikala bezpečnostními ventily a nebylo možno vyloučit nebezpečí exploze. Barrett proto dostal nový rozkaz: přivést seshora topiče a přikladače, kteří v počátečním zmatku ohroženou kotelnu číslo 5 opustili, a uhasit v ní ohně pod kotly. Shromáždil jich patnáct nebo dvacet a pustili se do práce. Jak zalévali ohně vodou, celý prostor se zaplnil oblaky páry a v dusném, vlhkém vedru stékal usilovně pracujícím mužům pot po tělech v proudech. I po letech topič George Kemish vzpomínal: "Když jsme hasili ty ohně, cítili jsme se jako ve skutečném pekle." Nakonec se podařilo situaci zvládnout a kotelna číslo 5 byla vyřazena z provozu. 

Od okamžiku nárazu vládla horečná činnost i ve strojovně. Když se ozvaly poplachové zvonky, byli všichni strojníci, kteří v tu dobu neměli službu a odpočívali ve svých kabinách, okamžitě povoláni na stanoviště. Zatímco část jich řídila v kotelnách hašení ohňů, další natáhli do předních zaplavovaných komor odčerpávací hadice. Začala pracovat mohutná čerpadla a tisíce tun vody se přelévaly zpátky do moře. I když voda vnikala do podpalubí v daleko větším množství, než stačily pumpy odčerpat, přece jen bylo zaplavování znatelně zpomaleno. Vrchní strojník Joseph Bell se svými pomocníky zatím uvedl v činnost havarijní generátory umístěné v dostatečné výši nad čarou ponoru, neboť bylo za každou cenu nutno zajistit elektřinu nezbytnou pro osvětlení, chod čerpadel a radiotelegrafické aparatury. Aby byl ušetřen elektrický proud, byly současně vypnuty všechny ventilátory. Toto opatření a statečnost členů strojního oddělení měly rozhodující podíl na tom, že dvě a půl hodiny po kolizi ještě na lodi svítila světla - což do velké míry zabránilo vzniku paniky - a stále pracovala lodní radiostanice. Když v jednu hodinu 40 minut po půlnoci byla již situace Titaniku kritická a topiči z posledních kotelen na zádi dostali rozkaz opustit stanoviště a odejít na horní paluby, strojníci zůstali na svých místech.

Bride s Phillipsem se stále ještě dohadovali, co mohlo způsobit zastavení strojů, když se kapitán objevil ve dveřích kabiny. "Narazili jsme na ledovec," pravil, "nechávám zjišťovat rozsah poškození. Bude ale lepší, když budete připraveni vyslat žádost o pomoc. Nevysílejte ji, dokud vám neřeknu." Obrátil se a spěchal zpátky na můstek. Oba telegrafisté pohlíželi jeden na druhého nevěřícíma očima.

Pod můstkem se ozvala bocmanova píšťalka svolávající námořníky na člunovou palubu k záchranným člunům. Přicházeli po dvou po třech a na palubě je přivítal ohromující hřmot a sykot páry unikající třemi předními komíny. Jak pravil Lightoller: "Byl to lomoz, který by přehlušil rachot tisíce lokomotiv přejíždějících po mostě" Domluvit se vůbec nebylo možno a důstojníci se dorozumívali s námořníky posunky a máváním rukama. Přicházející muži nejevili žádný spěch, většina z nich zřejmě ještě vůbec netušila, v jak kritické situaci se obrovitý parník nachází.

Jak již bylo řečeno, Titanic nesl dvacet záchranných člunů. Tedy všechny čluny dohromady mohly pojmout 1178 osob a onu tragickou noc bylo na palubě Titaniku 2 207 lidí. Pravděpodobně žádný z cestujících a jen málokdo z posádky si tuto skutečnost během pěti dnů plavby uvědomil; a pokud ano, asi ho nevzrušila, všichni se přece shodli na tom, že Titanic je absolutně bezpečný.

Práce členů posádky s čluny zpočátku vázla. Jednak přicházeli na člunovou palubu pomalu, ale co bylo horšího, naplno se projevil nedostatek výcviku v zacházení se záchrannými čluny. Každý námořník byl přidělen k určitému člunu a tištěné seznamy byly rozmístěny na řadě míst na lodi; ukázalo se však, že mnoho námořníků se s nimi vůbec neseznámilo a teď nevěděli, ke kterému člunu mají jít. Až po velkém úsilí se důstojníkům podařilo do tohoto zmatku vnést nějaký ten řád. Zatímco část mužů sundávala z člunů ochranné plátěné potahy, ostatní přinášeli výstroj, která nebyla v člunech trvale uložena, jako lampy, kompasy a plechovky se suchary, další uvolňovali zabezpečovací držáky, závěsná lana kladek a klikami spouštěli závěsná lana jeřábů i s čluny. Přípravu člunů ke spuštění na levé straně paluby řídil druhý důstojník Lightoller, na pravé straně první důstojník Murdoch.

Ani ne deset minut po první návštěvě se kapitán Smith znovu objevil ve dveřích telegrafické kabiny. "Vyšlete žádost o pomoc!" pravil úsečně a podal Phillipsovi papír s údaji o pozici lodi. Telegrafista se jej optal, má-li užít obvyklého mezinárodního tísňového signálu. "Ano, okamžitě!" odpověděl kapitán a opustil kabinu. Phillips si nasadil sluchátka a ve 12 hodin 15 minut se do černé noci nad studenými vodami severního Atlantiku rozletěla série Morseových znaků uváděná signálem CQD, poté následoval volací znak Titaniku MGY a pozice. Šestkrát za sebou vyťukal Phillips toto volání. Bylo zachyceno několika loďmi a stanicí na mysu Race.

Asi ve stejné době potkal na palubě A Thomas Andrews stevardku Annie Robinsonovou. Tato žena nebyla na moři žádným nováčkem, na osobních parnících na atlantských linkách sloužila řadu roků a již jednou zažila srážku s ledovcem, když pracovala na parníku Lake Champlain. Před chvílí byla u sálu pro míčové hry, kde viděla, jak voda stoupá a zaplavuje schodiště vedoucí na palubu E. Žádala proto lodního konstruktéra o radu, co má dělat. "Řekněte cestujícím, aby se teple oblékli, dohlédněte, jestli mají všichni záchranné vesty a pošlete je na člunovou palubu," odpověděl. Uplynulo patnáct minut, Andrews znovu přišel na palubu A a opět zahlédl stevardku. "Odemkněte všechny prázdné kabiny, vezměte odtud záchranné vesty a přebytečné deky a rozdělte je," nařídil jí. Stalo se. Cestující se odebrali na člunovou palubu, a když se stevardka vracela pro další záchranné vesty, potkala Andrewse potřetí. Otázal se, zda všechny ženy opustily kabiny. Odpověděla: "Myslím, že ano. Ale ještě se podívám" "Ano, obejděte to," pravil Andrews a dodal: "Neříkal jsem vám, abyste si také vzala vestu? Máte vůbec nějakou?" Robinsonová jej ujistila, že má, ale že jí zatím nepřipadá vhodné, aby se v ní sama ukazovala. "Na to nehleďte," odvětil Andrews, "jestli si vážíte svého života, oblékněte si kabát a záchrannou vestu a procházejte se po palubě, ať vás všichni cestující vidí" Daleko později stevardka Robinsonová napsala: "Potom odešel. A to bylo naposled, co jsem viděla tohoto muže, kterého považuji za skutečného hrdinu a člověka, na kterého může být jeho země hrdá"

V jiné části lodi došlo ke kuriózní situaci. Pro poruchu zámku se nedaly otevřít dveře jedné z kabin třetí třídy, a tak cestující ze sousedních kabin je nakonec vylomili. V tu chvíli se objevil stevard a zděšen tím, co viděl, hrozil všem zúčastněným, že po přistání v New Yorku půjdou do vězení, protože způsobili škodu na majetku lodní společnosti. Nebylo lepšího důkazu o tom, že ani někteří členové posádky v tuto dobu ještě vůbec netušili, jak je situace vážná a že o osudu Titaniku je již neodvratně rozhodnuto.

V této fázi nikdo ze zasvěcených dosud cestujícím neoznámil, že se loď potápí. Mnoho z nich by tomu pravděpodobně ani neuvěřilo. Stále ještě měli pod nohama pevné paluby, svítila světla a systém vodotěsných komor Titaniku zaručoval naprostou bezpečnost, alespoň o tom byli přesvědčováni na slovo vzatými odborníky. Bylo sice už známo, že došlo ke srážce s ledovou horou, ale vzhledem k tomu, že náraz většina cestujících prakticky ani nezaznamenala, nebyla kolize považována za fatální. Kapitánovo rozhodnutí týkající se cestujících, včetně oblečení záchranných vest a odchodu na člunovou palubu, stejně jako příprava záchranných člunů ke spuštění byly pokládány za preventivní opatření odpovědného velitele lodi.

I Thomas Andrews, člověk, o jehož čestnosti a charakteru nikdy nebylo pochyb, zpočátku velmi pečlivě vážil, co komu řekne. Viděli jsme, že nic neskrýval před zkušenou stevardkou Annie Robinsonovou. Stejně tak, když hned po inspekci podpalubí potkal další stevardku I. třídy Mary Sloanovou a ta se při pohledu na jeho vážnou tvář otázala, zda je nehoda vážná, odpověděl, že velmi vážná, ale současně ji požádal, aby o tom zatím pomlčela vzhledem k nebezpečí paniky. Johnu B. Thayerovi, kterého si velmi vážil a naprosto mu důvěřoval, prozradil, že nedává Titaniku víc než hodinu života.

Na člunové palubě pomáhal čtvrtý důstojník Boxhall stahovat plachty ze záchranných člunů, když jej někdo upozornil na světlo mihotající se na obzoru, asi jeden dílec vlevo před přídí Titaniku. Okamžitě se odebral na můstek a tam zjistil, že kapitán již o vzdáleném světle, nepochybně označujícím přítomnost neznámé lodi, ví. Boxhall vypočítal polohu Titaniku a šel do radiotelegrafické kabiny. Unikající pára stále ještě hlomozila takovým způsobem, že nebylo slyšet vlastního slova, proto s Phillipsem, který seděl u aparatury se sluchátky na uších, nemluvil, pouze položil lístek na jeho pracovní stůl a vrátil se na můstek. Bylo asi dvacet pět minut po půlnoci.

Již první volání Titaniku o pomoc, vysílané na kapitánův příkaz před deseti minutami, kdy západní délka byla ještě udávána údajem 50 stupňů 24 minuty, zachytila stanice na mysu Race a prakticky současně i německý parník Frankfurt společnosti Norddeutscher Lloyd. Ten v 00.18 stručně odpověděl: "O.K.... zůstaňte na příjmu," svoji pozici však neudal. Signály Titaniku uslyšel i francouzský parník La Provence a pa něm parník Mount Temple společnosti Canadian Pacific, který též mířil na západ, ale aby se vyhnul ledu, zvolil trasu poněkud jižněji než Titanic. Radista Mount Templu okamžitě informoval svého kapitána a odvysílal Titaniku svoji vlastní pozici, jeho slabou vysílačku však Titanic neslyšel. 18 minut po půlnoci zachytila volání Titaniku i japonská loď Ypiranga a v 00.25 parník Carpathia. To už začínal Phillips vysílat opravenou pozici, kterou opět zaznamenala radiostanice na mysu Race. Titanic žádal okamžitou pomoc s tím, že narazil na ledovou horu a potápí se. Současně Phillips sděloval, že pro hluk unikající páry sám neslyší téměř nic. Mys Race se s ním snažil spojit, ale nedostal odpověď. V 00.26 se znovu ozval Frankfurt, který byl v tu chvíli vzdálen 150 mil. Phillips se jej ptal: "Plujete nám na pomoc?" Frankfurt odpověděl dotazem: "Co je s vámi?" Nato Phillips žádal radistu německé lodi: "Prosím, řekni svému kapitánovi, ať nám přijde na pomoc. Najeli jsme na led. Potápíme se." Ozvalo se: "O. K. Řeknu!"

Asi 40 minut po půlnoci zachytil vysílání Titaniku ruský parník Birma a ve stejnou dobu radista parníku Virginian společnosti Allan Line uslyšel mys Race: "Titanic narazil na led, žádá okamžitou pomoc," a následovaly poziční údaje. Radista vyběhl na můstek a hlásil šokující zvěst strážnímu důstojníkovi. Pro toho byla tak neuvěřitelná, že si v první chvíli pomyslel, že si z něj mladý radista dělá blázny, chytil jej proto za ramena a dost nešetrně jej strkal z můstku. Temperamentní mladík, když při tomto "vyprovázení" míjel dveře mapovny, vší silou do nich kopl. Strážní důstojník ztuhl a ve vteřině pochopil, že nejde o nejapný žert, zpráva musela být pravdivá - nikdo na lodi by se tímto způsobem neodvážil bezdůvodně vyrušit kapitána, který se právě v mapovně zdržoval.