Novinky
Vznik
Stavba
Cestující
Posádka
Plavba
Šetření
Vrak
Film
Média
Autor

Kniha

Fórum




 

Kapitánovi, který přišel na můstek z ozářeného salónu, nějakou dobu trvalo, než se mu zrak přizpůsobil tmě. Pak chvíli sledoval oblohu a vzdálený horizont a s uspokojením pravil: "Je úplně jasno." "Ano," odpověděl Lightoller, "v každém případě se bude trochu světla odrážet od ledovců" "Ano," souhlasil kapitán, "dokonce je uvidíme, i když k nám budou obráceny modrou stranou." Ani Lightoller o tom neměl pochyb. Kapitán opustil můstek se slovy: "Kdyby se přece jen objevil nějaký problém, okamžitě mi dejte vědět" A přes mapovnu, kde do rozprostřené mapy zaznamenal pozici lodi podle výpočtů čtvrtého důstojníka Boxhalla, provedených před dvěma hodinami, odešel do své kabiny.

Po odchodu kapitána dal Lightoller příkaz šestému důstojníkovi Moodymu, aby zatelefonoval hlídkám ve vraním hnízdě a řekl jim, že mají do rozednění s největší pozorností pátrat po ledu, obzvláště po menších kusech a po malých krách.  Po upozornění vraního hnízda přešel Lightoller na otevřené křídlo můstku, odkud měl nerušený výhled před lodní příď. Občas přiložil k očím dalekohled a až do konce své služby sledoval vodní hladinu, zda nezahlédne varovný záblesk odraženého světla. Na rozdíl od hlídek na stožáru Lightoller měl dalekohled.

V tomto okamžiku si musíme připomenout, že právě na Lightollera se po vyplutí dvakrát obrátily hlídky s upozorněním, že ve vraním hnízdě nejsou dalekohledy, a náprava nebyla po celou dobu zjednána.

Ve vraním hnízdě drželi od 8 do 10 hodin službu George Symons a Archie Jewell. Jestliže bylo chladno na můstku, o to víc zalézala zima pod kůži na nechráněném hlídkovém stanovišti vysoko nad lodními palubami. I když oba muži neustále upírali pátrající zraky na vodní pláň a ani na okamžik nepolevili v ostražitosti, bylo přirozené, že se těšili, až uslyší čtyři údery lodního zvonu, oznamující jejich vystřídání. Zkušený Symons, který na severoatlantských linkách pracoval již několik roků, soustředěné obhlížel západní horizont, po kterém se táhla lehká mlha nízko nad hladinou, a když si Jewell postěžoval na zimu, jen poznamenal, že ze studeného vzduchu cítí, že je nablízku led. Mladší Jewell se s podivem otázal, jak to myslí. Symons stručně vysvětlil, že je pravidlem, že led je možno ucítit ještě před tím, než se loď ocitne v ledových polích.

V tuto dobu, krátce poté, co kapitán Smith odešel z můstku a co strážní důstojník Lightoller přikázal hlídkám pozorně sledovat hladinu oceánu, kdy zbývalo již jen dvacet minut do střídání služeb, obdržel Titanic další varování, nejdůležitější ze všech, která jeho radiostanice dosud přijala.

Aparaturu v radiotelegrafické kabině obsluhoval starší radista Jack Philips. Když byl Phillips v plné práci, v 9 hodin 40 minut se ozval asi dvě stě mil východně od Titaniku plující parník Mesaba společnosti Atlantic Transport Co. s varováním: "Od Mesaby Titaniku... Led v oblasti 42 stupňů až 41 stupňů 25 minut severní šířky a 49 stupňů 30 minut západní délky. Viděli jsme mnoho shluků velkých kusů ledu a značný počet velkých ledových hor. Též ledová pole. Počasí je dobré, jasné."

Krátce po odeslání depeše obdržel radista Mesaby S. H. Adams stručnou odpověď: "Přijato, díky." Adams ještě čekal, že přijde další odpověď od kapitána Titaniku. Čekal však marně, kapitán Smith se neozval. Adams proto zaznamenal v deníku čas odeslání depeše i čas, kdy Phillips potvrdil její přijetí, a dál už jen slyšel, jak Titanic pokračuje v rádiové korespondenci s mysem Race.

Tato depeše, mimořádně závažná, s poměrně přesným označením oblasti výskytu velkého množství ledu jižně od Titaniku a přímo tam, kam směřoval, nikdy nebyla předána na můstek. Kdyby se tak stalo, kapitán i důstojníci si museli okamžitě uvědomit, že Titanic ve skutečnosti už dosáhl prostoru akutního nebezpečí. Zůstala ležet na stole v radiotelegrafické kabině. Na všech lodích bez výjimky platí pravidlo, že manipulace s depešemi týkajícími se navigace má jednoznačnou přednost, a toto pravidlo bylo na Titaniku porušeno v životně důležité chvíli.

Ten den to bylo již třetí varování - první přišlo před polednem od parníku Noordam a druhé v odpoledních hodinách od parníku Amerika - které zůstalo zapomenuto v radiotelegrafické kabině. Je pravděpodobné, že přepracovaný Jack Phillips si vůbec neuvědomil význam sdělení z Mesaby, proto jeho doručení na můstek odložil na dobu, kdy největší nával práce pomine. Osudový okamžik pro Titanic nastal však dřív, než mohl Phillips svoje opomenutí napravit.

V deset hodin oznámily čtyři údery lodního zvonu střídání služeb. Frederick Fleet a Reginald Robinson Lee z hlídkové skupiny stoupali po žebříku útrobami předního stožáru k vranímu hnízdu, kde již netrpělivě čekali promrzlí Jewell a Symons. Nově nastupujícím mužům předali příkaz druhého důstojníka Lightollera pátrat s největší pozorností po ledu, obzvláště menších kusech a malých ledových horách. Jen co Fleet s Leem příkaz zopakovali, Symons s Jewellem se spěšně odebrali do tepla svých kabin. Lee zaujal místo na pravé straně a Fleet na levé straně vraního.

Kormidelníka Alfreda Ollivera na můstek přišel vystřídat druhý kormidelník Robert Hitchens. "289 stupňů," oznámil Olliver, když předával kormidlo. Hitchens kurs opakoval. Ve stejnou dobu se na můstku objevil se šálou kolem krku a v teplém kabátě první důstojník W. M. Murdoch. Jeho první slova byla: "Je pěkná zima!" "To je, mrzne," odpověděl Lightoller. Teplota v tu dobu klesla o další stupeň a byla na bodu mrazu. Lightoller sdělil nově nastupujícímu strážnímu důstojníkovi údaje o současné pozici lodi, jejím kursu a rychlosti, o povětrnostních podmínkách a informace týkající se ledu. Přitom poznamenal: "Každou chvíli se ted můžeme dostat mezi led."

Titanic nyní plul rychlostí asi 21 uzlů. A pod těžítkem na stole v radiotelegrafické kabině leželo varování hovořící jasnou řečí o tom, že největší a nejmodernější parník na světě se žene vysokou rychlostí do oblasti ledu.

V 10 hodin 30 minut se Titanic míjel od ledu poškozeným parníkem Rappahannoc. Lampa z paluby Rappahannocku oznamovala: "Právě jsme propluli ledovým polem a mezi několika ledovými horami." Z Titaniku přišla odpověď: "Vzkaz přijat. Děkujeme. Dobrou noc."

Rappahannock mizel za zádí Titaniku, ale na něm nedošlo k žádné změně. Nezmenšenou rychlostí plul do nebezpečné oblasti, která se nyní nacházela necelých 25,mil před jeho přídí. Murdoch udržoval stále stejný kurs určený kapitánem a spoléhal na to, že setká-li se s ledem, dokáže se mu včas vyhnout.

Ve stejnou dobu, kdy se Titanic plnou parou řítil vstříc katastrofě, severozápadně od něj směřoval rychlostí asi 12 uzlů na západ k americkému Bostonu poštovní parník Californian, který vyplul 5. dubna z Londýna. Náležel britskému rejdařství Leyland Line, které stejně jako White Star Line bylo součástí Morganova trastu IMM. Na jeho můstku stál kapitán Stanley Lord.

V 6 hodin 30 minut odpoledne 14. dubna Californian míjel ve vzdálenosti pěti mil tři velké ledové hory. Na Lordův příkaz o hodinu později o nich radiotelegrafista informoval parník Antillian a toto varování zaznamenala i radiostanice Titaniku, což krátce nato radista Phillips Californianu potvrdil. V osm hodin večer kapitán Lord nařídil zdvojnásobit hlídky: kromě jednoho muže ve vraním hnízdě postavil dalšího na příď.

Po dvou hodinách, v 10 hodin 15 minut, Lord zahlédl na západním horizontu světlejší pruh. Zaostřil dalekohled a brzy rozpoznal, že jde o rozsáhlé ledové pole prostírající se nalevo i napravo před přídí lodi. Jakmile nabyl jistoty, signalizoval lodním telegrafem do strojovny příkaz "Stůj!" a hned nato: "Plnou silou zpět!" Současně rozkázal kormidelníkovi: "Docela vlevo!" Jak se začala příď lodi otáčet, ozvala se hlídka: "Led přímo před námi!" Malé kusy ledu drhly o příď a zakrátko jím byla obklopena celá loď. Kapitán Lord přešel na levé křídlo můstku a teď už uviděl ledové pole zcela zřetelně ve vzdálenosti čtvrt až půl míle ve směru předchozího kursu. Po provedeném obratu dal znovu strojovně příkaz "Stůj!" Lodní příď v tu chvíli směřovala na východoseverovýchod.

Kolem jedenácté hodiny, když Lord z můstku odcházel, uviděl na východním obzoru světlo. Lord byl přesvědčen, že světlo, které v dálce viděl, je plující parník. Proto zamířil k radiotelegrafické kabině, aby se otázal radisty Cyrila Furmstona Evanse, zda nablízku nevysílá nějaká loď, a pokud ano, tak která. Ani tam nedošel, radista právě vycházel na palubu. Na kapitánův dotaz odpověděl, že by mohlo jít o Titanic. Lord nařídil radistovi, aby jej upozornil, že Californian zastavil, neboť je obklopen ledem. Před půl dvanáctou se neznámá loď už přiblížila natolik, že třetí důstojník Groves sešel do mapovny podat kapitánu Lordovi hlášení. Kapitán mu nařídil: "Zavolejte jej Morseovou lampou. Uvidíte, jestli odpoví." Groves se vrátil na můstek a začal vysílat. Parník však nereagoval.

Na Titaniku zatím Jack Phillips stále tvrdě pracoval při odesílání telegramů cestujících stanici na mysu Race. Když se ozvala vysílačka Californianu, zcela přehlušila stále ještě slabý signál z mysu Race. Před podvýborem senátora Smithe v New Yorku radista Evans vypověděl, že odvysílal: "Ahoj, starouši, zastavili jsme a kolem nás je led." Z Titaniku přišla briskní odpověď: "Zmlkni, mám práci. Jsem ve spojení s mysem Race a ty mě rušíš!"

Z výpovědi radisty Californianu byla zřejmá jedna významná skutečnost: vzhledem k formulaci jeho depeše, zejména žoviálnímu oslovení, ji mohl přepracovaný Phillips pokládat jen za přátelský pozdrav jiného kolegy radisty, který si chce popovídat, což se stávalo na severoatlantských linkách běžně. Existovala však kategorie telegrafických zpráv nazývaných "kapitánské služební depeše". Šlo o důležité vzkazy mezi kapitány. Kapitán Lord tuto formu nezvolil a navíc Evans Phillipsovi ničím nenaznačil, že jde o vzkaz kapitána. V důsledku toho nebylo doručeno na můstek Titaniku ani čtvrté a ze všech nejurgentnější varování.

Můžeme oprávněně konstatovat, že na palubě Californianu právě došlo k prvnímu z osudových pochybení. Evans měl v každém případě Phillipsovi oznámit, že jde o vzkaz od kapitána, a neměl jej vysílat dřív, než mu radista Titaniku předepsaným způsobem - to jest vysláním písmene K - dal na srozuměnou, že je připraven depeši přijmout.

V 11 hodin 30 minut Cyril Evans svoji práci skončil. Byl unaven. Jako jediný radista na lodi nastoupil ten den službu v sedm hodin ráno a po více než patnácti hodinách byl rád, že může jít spát.

  Kresba

Parník Californian
Californian

Parník Rapphannock
v ledovém poli
Rapphannock

 


TITANIC World
Copyright © 1999-2008 Zdeněk Marášek
Všechna práva vyhrazena