Když nastala chvíle pro spuštění Titaniku, všechna místa na tribunách byla obsazena, právě tak jako všechna místa s dobrou vyhlídkou poblíž loděnice a na řece Lagan. Později se odhadovalo, že přišlo více jak 100 000 lidí, aby mohli zhlédnout tuto historickou událost.

Krátce před polednem vylétla z loděnice červená raketa, která signalizovala, že chvíle ke spuštění se pomalu blíží. Na vrcholu obrovského portálového jeřábu vlála z jedné strany americká a z druhé strany britská vlajka. Mezi nimi se uprostřed třepotala velká dvoucípá červená vlajka společnosti White star line s bílou pěticípou hvězdou. O něco níže dávala řada signálních vlajek dohromady nápis SUCCESS [ÚSPĚCH]. Na zádi lodě vlál červený prapor, tradičně oznamující spuštění plavidla na hladinu.

Všechno bylo připraveno a ve 12.13 hodin se na obloze objevila druhá červená raketa. Dav se ztišil v očekávaní velké chvíle. Předseda správní rady loděnice Williem James Pirrie dal posuňkem pokyn předáku party, aby loď spustili. Spuštění proběhlo bez jakéhokoliv ceremoniálu a křtu lodi. (Někteří později přišli s tím, že nepokřtění lodě, byl další důvod který vedl k její zkáze). Ve skutečnosti společnost White Star Line pokračovala ve svých zvyklostech. Pokřtěna nebyla žádná z jejích lodí.

Poslední rána uvolnila poslední dřevěnou vzpěru a v té chvíli se ze všech hrdel ozvalo: "Jede!!!" Vzduchem zaburácel výbuch obrovského nadšení, když Titanic, jehož krátké putování ulehčoval dva a půl centimetru vysoký koberec z 22 tun mýdla a loje. Jemně dosedl na hladinu. Pohyboval se rychlosti 12 uzlů za hodinu. Když urazil asi tak jednou svou délku, obrovskou loď pomalu zastavili a ukotvili zvláštními kotvami na dně řeky a připoutali osmnáct centimetrů silnými ocelovými lany za oka, přinýtována na trupu lodi.