Vrak nešťastného Titaniku, ponořený v hlubinách oceánu čtyři sta mil jižně od Nového Foundlandu, nebyl nikdy zapomenut a čas od času se ve světovém tisku objevovaly zprávy o plánech na jeho nalezení a vyzvednutí. Bezprostředně po katastrofě milionářské rodiny Astorů, Guggenheimů a Widenerů společně konzultovaly otázku vyzvednutí Titaniku americkou firmou Merritt and Chapman, specializovanou na podmořské záchranné práce. Chtěly najít těla svých mrtvých a řádně je pohřbít. Přestože byly k dispozici dostatečné finanční prostředky, specialisté věděli, že taková operace není tehdejší technikou proveditelná. Zvažovali alespoň možnost shodit na mořské dno dynamitové nálože, jejichž exploze by mohly některá těla vynést na hladinu. Ale i od toho bylo nakonec upuštěno.

Od té doby se objevila celá řada projektů. Bylo navrhováno zaplnit prostory vraku pingpongovými míčky nebo upevnit k němu balóny s héliem, které jej vynesou na hladinu, a vyskytlo se i mnoho dalších, většinou na první pohled fantasmagorických nápadů. S nejreálnější koncepcí přišla v roce 1968 Společnost na záchranu Titaniku, založená Angličanem Doughem Woolleym, která navrhovala připevnit k vraku kontejnery, jež se naplní vodíkem získaným elektrolýzou mořské vody. I tento plán zůstal jen teorií, neboť Woolley nedokázal shromáždit 300 miliónů dolarů k jeho financování.

Ovšem než by se vůbec dalo vážně uvažovat o možnostech vyzvednutí Titaniku, bylo třeba jej napřed nalézt. Ti, kdo se domnívali, že je to snadné, protože pozice, ve které se potopil, byla vyšetřováním z roku 1912 potvrzena, a tedy stačí jen dojet na místo označené souřadnicemi 41 stupňů, 46 minut severní šířky a 50 stupňů a 14 minut západní délky, se velmi mýlili.